| Ještě před půl stoletím se v učebnicích lékařské biologie neobjevovaly pochybnosti o okamžiku vzniku individuálního lidského života. Diskuze o tom, kdy vlastně začíná život lidského jedince, přinesl teprve technický pokrok medicíny, a zejména možnosti zásahů do lidské reprodukce. Dodnes se klade otázka, zda smíme dělat všechno, co udělat dovedeme, zvláště je-li zákrok spojen s ohrožením lidského zárodku, anebo jeho likvidací.Ochrana života před narozením se stala předmětem úvah biologů, lékařů, filozofů, teologů, právníků i politiků.
Odkázanost na stav vědeckého poznání
Vznik nového jedince je biologický děj, který je vždy popisován a vysvětlován podle aktuálního stavu vědeckého poznání. Ve starověku panovala představa, že ejakulát muže (sperma) v sobě obsahuje vše potřebné pro vznik a vývoj lidského jedince a je vkládán do ženy podobně jako rostlinné semeno do půdy země. Menstruace pak podle zmíněného mínění poskytuje semeni výživu. Na těchto představách se mnoho nezměnilo až do 17. století po Kristu.
Rozhodující význam při získání anatomických poznatků o lidském těle sehrála možnost uskutečňovat pitvy. Hieronymus Fabricius v roce 1621 poprvé popsal vaječníky a Regnier de Graaf v roce 1672 pak na nich rozpoznal váčky naplněné tekutinou. Správně předpokládal, že v těchto váčcích (folikulech) jsou vajíčka, i když je sám nikdy nespatřil. Souběžně s poznáním vaječníků a později i vajíček došlo k objevům vedoucím k rozpoznání spermie. Až do druhé poloviny 19. století ovšem panovalo přesvědčení, že k ovulaci dochází v době menstruace a oba pochody se někdy ztotožňovaly.
Po dlouhou dobu ovšem bylo možno usuzovat na vývoj člověka jen z analogie podle změn pozorovaných na zárodcích zvířat, ojediněle pak podle popisu náhodně zachycených lidských zárodků po spontánních potratech. K prudkému nárůstu nových poznatků došlo teprve ve 20. století a zlomovým byl rok 1953, kdy Watson a Crick vysvětlili strukturu molekul nukleových kyselin a rozpoznali roli, která jim přísluší v přenosu dědičné informace.
Stalo se zřejmým, že lidské rysy příslušníka druhu člověk nejsou dány tvarem jeho těla, ale především v každé buňce přítomnými 42 páry somatických chromozomů a dvěma chromozomy pohlavními (označenými písmeny X a Y), jejichž kombinace určuje pohlaví každého jedince. Ostatně v souladu s doporučením Suttona a Boveriho jsou chromozómy již od roku 1903 považovány za fyzikální nositele dědičnosti (Hatina, Sykes, 1999). Chromozomy si můžeme představit snad nejvhodněji jako řetězce molekul nukleových kyselin, ta pak jsou uspořádány určitým a pro každého jednotlivého člověka specifickým způsobem.
Připomeňme si několik základních genetických pojmů. Termín gen je vyhrazen pro označení jednotky dědičnosti, jednotlivé geny jsou lokalizovány na určitých místech chromozomů (Nečas aj. 2000). Watson a Crick svým rozřešením struktury molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v roce 1953 otevřeli cestu k poznání, že gen je část molekuly DNA, která kóduje jeden enzym (určuje jeho strukturu). Soubor všech genů v organizmu je označován jako genom, případně jako genetický kód.
Každé embryo je již od svého vzniku geneticky jedinečné
Každý jedinec, každé lidské individuum vzniká v okamžiku vzniku oplozeného vajíčka (zygoty) spojením pohlavních buněk obsahujících jedinečný genetický kód. Při vzniku pohlavních buněk si totiž v období redukčního dělení některé párové chromozomy vyměňují své úseky (crossing-over), a tak jednotlivá vajíčka i jednotlivé spermie mají odlišnou genetickou výbavu. (Hach, SB 2002). Jedinci, kteří spojením buněk s odlišným genetickým kódem vzniknou, se pak ovšem rovněž navzájem liší.
Genetická odlišnost je definitivně určena od okamžiku početí. V té době je s konečnou platností rozhodnuto o všech geneticky podmíněných vlastnostech příslušného jedince, i když se projeví až mnohem později (včetně např. barvy očí a vlasů). Biolog nemá žádné pochybnosti o tom, že oplozené lidské vajíčko je v plném slova smyslu lidské individuum. V jeho dalším vývoji ostatně neexistuje žádná hranice, žádné strukturálně podmíněné rozhraní, od kterého by bylo možno hovořit o „hominizaci“ lidského zárodku či plodu. Na význam přírodovědných poznatků pro úvahy filozofa i teologa a zbytečnost lpění na představě o postupné následnosti duší ostatně poukazuje i kompetentní znalec díla Tomáše Akvinského (Volek, 2003).
Někdy se upozorňuje na předpokládanou genetickou totožnost jednovaječných sourozenců (dvojčat). Neodpovídá skutečnosti, že by všechny geneticky podmíněné vlastnosti jednovaječných dvojčat byly vždy zcela shodné. Individuální variabilita lidí není totiž dána jen přítomností rozdílných genů, ale také odlišným zapojením chromozomů při vývoji a řízení životních pochodů. Z páru chromozomů totiž bývá obvykle zapojen jen jeden, i když dodnes nevíme, proč si organizmus jednou čte řídící genetickou informaci z chromozomu otcovského a jindy z chromozomu mateřského. Uplatněním toho mechanizmu se vysvětluje také variabilita mezi dvojčaty vzniklými z téže zygoty.
Při vysvětlování odlišného genotypu některých monozygotních dvojčat je ovšem potřeba vzít v úvahu skutečnost, že ne všechny buňky jednovaječných dvojčat sdílejí ve všech genech identický pár alel. Genetická heterogenita jednovaječných dvojčat, která se někdy popisuje, může být způsobena mozaicismem, tedy odlišnou genetickou výbavou jednotlivých buněk u téhož jedince. Jestliže v preimplantačním období dojde během mitotického dělení k uplatnění efektu crossing-over (tedy k výměně části chromozomů) a potom k oddělení buněk a vzniku jednovaječných dvojčat, jejich genom se bude poněkud lišit (Serra a Colombo, 1998).
Časná prokazatelnost aktivity genů lidského zárodku
Zajímavým způsobem přispěla do diskuze o okamžiku vzniku života nového lidského jedince molekulární genetika. Jak je známo, vývoj zygoty je zpočátku řízen faktory pocházejícími z vajíčka, tedy od matky (uplatňuje se mateřská messenger-ribonukleová kyselina, mRNA). Avšak již při prvním dělení (proběhne asi 30 hodin po spojení mužské a ženské zárodečné buňky) účinkují také geny samotného zárodku – a v dalším vývoji je jejich vliv stále zřetelnější (Svoboda, 2006).
Podařilo se prokázat, že svůj vlastní genetický program uskutečňuje embryo již první den po početí a v průběhu třetího dne po oplození je aktivní již patnáctina celé genetické výbavy (genomu) daného lidského jedince (Dobson aj., 2004). Ukazuje se, že vývoj embrya v preimplantačním období ovlivňován také zevními činiteli působícími během jeho putování ve vejcovodech.
Poučení ze zkušeností s mimotělním oplodněním
V současnosti se v České republice přibližně dvě procenta dětí rodí po početí, ke kterému nedošlo po pohlavním styku, nýbrž po spojení mužské a ženské zárodečné buňky mimo těla ženy. Umělé oplodnění (fertilizace in-vitro, IVF) se stává běžnou skutečností a kromě pozitivně vnímaného naplnění touhy bezdětných manželů po dítěti přináší také nezanedbatelné medicínské problémy.
Z vytváření lidských zárodků „ve zkumavce“ a jejich udržování při životě v laboratorních podmínkách mimo organizmus ženy ovšem plyne také významný závěr pro otázku, kdy vzniká individuální lidský život. Technická úspěšnost mimotělního oplodnění jednoznačně prokazuje, že lidský zárodek nelze považovat za součást těla ženy. Lidské embryo je bytost autonomní (má svůj vlastní genom), autoregulativní (samo řídí svůj vývoj) a autogenerativní (má schopnost dát počátek nového života jemu podobné bytosti).
Neexistuje racionální důvod pro účelově navrhovaná vymezení začátku individuálního lidského života na některou dohodou stanovenou dobu po početí. Používání termínu pre-embryo, kterým měl být lidský zárodek v době před jeho implantací (vnoření) do děložní sliznice, je vědecky neodůvodnitelné.
Závěr
Moderní biologie, a zvláště molekulární genetika potvrzuje, že individuální lidský život vzniká v době splynutí mužské a ženské zárodečné buňky. Přesouvání počátku lidského individua do doby implantace, existence neurální destičky, průkazu akce srdeční, nabytí „lidských rysů“, vnímání bolesti, narození, uvědomování si vlastní existence nebo schopnosti myšlení je neodůvodněné. Také úspěchy fertilizace in- vitro dokazují, že lidské embryo je od začátku své existence bytost autonomní, autoregulativní a autogenerativní, tedy samostatné lidské individuum.
Literatura
DOBSON, A.T. aj. The unique transcriptome throught day 3 of human preimplantation development. Hum.Mol.Genet. 13, 1461-1470, 2004.
HACH, P, Poznatky o počátku lidského života nejen z pohledu embryologa Scripta bioethica, 2, 2002, č. 1, s. 2-7.
HATINA, J., SYLES, B. Lékařská genetika. Praha: Academia, 1999
NEČAS, O. a kol. Obecná biologie. Praha: H&H, 2001
SERRA, A., COLOMBO, R. Identity and Status of the Embryo: the Contribution of Biology. In Identity and Statute of Human Embryo. Citta del Vaticano: Libreria editrice vaticana, 1998, s. 128-177.
SVOBODA, A. Kdy vzniká lidský život? Biologie zná odpověď. Bioetika-Scripta bioethica, 6, 2006, č. 1-2, s. 20-26.
VOLEK, P. Filozofia človeka podľa Tomáša Akvinského Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku, 2003 |
